Tunisko, které se dá definovat jako policejní stát, není totiž demokracií takovou jakou známe z evropských poměrů. Tunisko se profiluje jako velmi umírnění stát ve smyslu uplatňování islámu. To je důvod proč mezinárodní společenství téměř nikdy předtím nevyvíjelo žádný nátlak na prezidenta, již uprchlého, bin Alího. Tunisko je bývalou kolonií Francie, získalo nezávislost v padesátých letech minulého století. Umírněnost je dokumentována také tím, že právní stát je formován syntézou právního řádu vytvořeného po vzoru francouzského a právního řádu islámských zemí a sice práva šária. Tunisanům došla trpělivost a začali se přes sociální sítě svolávat a protestovat proti vedení země. Milice věrné prezidentovi začaly velmi tvrdě potlačovat revolucionáře a došlo také na oběti na životech. A revoluce se v ten moment začala jako lavina valit do zemí, kde je prezident ve funkci několik desetiletí, země jsou sužované nepotismem, korupcí, klientelismem a lidská práva jsou potlačována formou odposlechů, nezákoných věznění, potlačováním politického názoru, potlačováním opozice. Tunisko se stalo vzorem pro Egypt a Jemen.
Husní Mubarak je prezidentem Egypta již tři desítky let a jeho jemenský prezidentský kolega Abdulláh Salih dvě desítky let. Obyvatelé hlavních měst, Káhiry i Sanné, začínají protestovat stějně tak jako v Tunisku. Nálada protestujících je nebývale odvážná a okázalá. Jsou frustrovaní z podobných příčin jako Tunisané. V Egyptě se jako nejhlasitější kritik objevuje Mohhamad El Baradei, muž který stál v čele Mezinárodní organizace pro atomovou energii, která po světě dohlíží na mírové využití jádra a s OSN spolupracuje při mapování nežádoucího vojenského využívání jádra. Tento muž je nadějí Egypťanů.
Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když budu konstatovat, že převážná většina Evropanů vnímá Egypt, Tunisko a Jemen jen jako příjemné a slunné destinace pro jejich dovolenky. Ale po údálostech těchto dnů musíme tyto země vnímat i tak, že žádají změny směrem k větší demokratizaci země, odpolitizování policejních a bezpečnostních složek a dodržování základních lidských, občanských, ale zejména politických práv. Myslím, že už žádný prezident si na světě nemůže být jistý svou pozicí, lidé se skutečně umějí postavit na organizovaný odpor a poukázat na nesouhlas s prováděnou politikou. Jak Tunisko, tak Egypt, ale i Jemen se profilují z politologického hlediska jako prezidentské republiky (poloprezidentské), v těchto zemích ovšem velmi často prezidenti vnímají svůj mandát spíše jako neomezenou, absolutistickou moc, císařství, emirát atd.
Ovšem při každé revoluci existuje několi podstatných faktorů, které musí být splněny, aby revoluce dosáhla poslední fáze a mohla být prohlášena za splněnou a vykonanou. Zejména musí existovat jednotná opozice, musí působit neroztříštěně a mít jasně stanovené cíle a jejich harmonogram. To souvisí i s osobnostmi, které takovou revoluci povedou. Aby byla taková revoluce úspěšná, musí zahrnout do sebe většinu občanů, většinu národa. A v dnešní době sociálních sítí by většina revolucionářů měla mít notebook a profilovou stránku na Facebooku či Twitteru. Nové koště dobře mete…podle mého názoru všem třem zemím prospěje politická změna v reprezentantech moci výkonné.