V první světové válce se lidé hlásící se k Čechům v monarchii stále více stavěli na odpor vůči válce a vůči brannosti a službě v armádě císaře pána, starého vousatého vladaře. Čechům se nelíbilo bojovat za rakouské zájmy a nelíbilo se jim bojovat proti bratrům Slovanům na Balkáně a nebo na Rusi. Proto začali houfně dezertovat a vytvářet legie, které se pak staly páteřní silou armády nově vzniklého Českoslovenkska, jakož i Hradní stráže. Ale nešlo pouze o vojáky, kteří měli tu odvahu a přeběhli přes frontu na druhou stranu. Mezi odvážlivce své doby patřili i občané, kteří se věnovali zejména politickým a společenským otázkám a připravovali ideu samostatného československého státu. Tito všichni jsou hrdinové prvního odboje. Vojáci od Zborova, prezidenti Masaryk, Beneš, M. R. Štefánik, Kramář, Rašín, Šámal a celé podzemní konspirační hnutí Maffie.
V druhém odboji už bylo na co navazovat, zejména na silnou, dvacetiletou prvorepublikovou tradici. Druhá republika v letech 1938 a 1939 po „Mnichovu“ znamenala, že po rozkazu nebránit odtržená území, se mnoho důstojníků a vojáků rozhodla, že budou bránit zemi i v zahraničí a skutečně se tak stalo po 15. březnu 1939, kdy byl i zbytek státu okupován vojsky Třetí říše. Čechoslováci odešli do Polska, Francie, Sovětského svazu atd. Vznikl odboj domácí i zahraniční. Českému odboji se jako jedinému podařilo zbavit života jednoho z nejvýše postavených nacistických pohlavárů. Čechoslováci se vyznamenali jak v bojích na zemi, tak i ve vzduchu, na západní, tak i na východní frontě. To byl druhý odboj. S ním také všichni souhlasíme a nemáme vůči němu nějaké zásadní námitky.
Problém ovšem nastane, pokud se má přejít k číslu tři. Třetí odboj a jeho téma je u nás velmi kontroverzní a stále se nám nedaří vyrovnat se s naší minulostí let 1948 až 1989. Ačkoliv se český právní řád s touto dobou v podobě dvou zákonů už vypořádal. Začnu zákonem č. 480/1991 Sb., o době nesvobody. Federální shromáždění České a Slovenské federativní republiky se usneslo na § 1, který stanovuje, že v letech 48 až 89 porušoval komunistický režim jak lidská práva, tak i vlastní zákony. Jen připomenu, že Charta 77 sama upozorňovala na porušování lidských práv v Československu. Zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu představuje další právní normu, která jasně deklaruje, jak již český parlament naložil s dobou od 25. února 1948 až do 17. listopadu 1989. Jednalo se o režim nelegitimní, zavrženíhodný a zločinný.
Pokud se v Československu v období 1948 až 1989 našli občané, kteří se postavili zvůli Komunistické strany Československa, která neváhala v mocenském a třídním boji vraždit vlastní občany, pak si tito odbojáři proti tomuto režimu zasloží naší úctu a náš obdiv. Namátkou stačí si uvědomit, jak se KSČ zachovala k válečným hrdinům z Royal Air Force, jak se zachovala k politické opozici v monstrprocesech 50. let, jak se zachovala k občanům, kteří chtěli opustit stát, pracovní tábory, uranové doly, StB atd. Odpor občanů proti těmto zvůlým byl morálně ospravedlnitelný a oprávěněný, ostatně jak říká § 3 výše uvedeného zákona. A proto nám bude zákon o třetím odboji chybět. Zasloužila se o to oranžová senátní levice. První hanebný počit socialistické levice v horní komoře Poslanecké sněmovny.