Jestliže máme hovořit o politických právech, nevyhneme se malému exkurzu do obecné historie vývoje lidských práv jako takových. Pokud budeme sledovat historickou linii vývoje lidskoprávního vnímání, pak nejdále zřejmě dojdeme do roku 1215 k listině Magna Charta libertatum, kterou podepsal anglický král. Dalším vývojem dospějeme přes divoký feudální věk do doby novověku, který ve znamení průmyslové revoluce a na základě četných moderních filosofických děl zejména J. J. Rousseau a Ch. Montesquie dochází k vnímání, že politická práva, zejména práva volební musí býti obecně rozšířena na co největší počet občanů a omezení majetková musí býti zrušena. Osvícenství, zejména evropské v době 18. století, začíná generovat myšlenku konstitucionalismu a ruku v ruce s tím také myšlenku rozšíření základních politických práv na širší vrstvy než tomu bylo doposud. Však již občané ve stařičkém Rakousku-Uhersku požadovali „konštituci“.
Mezi základní novodobé dokumenty upravující lidská, ale i politická práva budou jistě, beze sporu, patřit například Deklarace nezávislosti Spojených států amerických a Ústava Spojených států amerických nebo dokument, který vzešel z francouzské revoluce, a sice Deklarace práv člověka a občana. Je třeba podotknout, že ačkoliv byla lidská práva vládami a trůny akceptována a kodifikována, jejich uplatnění v praxi bylo až věcí druhořadého významu. Uvědomme si, že například ve Spojených státech amerických byla nejprve lidská práva odpírana otrokům, což končí se závěrem války Severu proti Jihu, ale nebylo vyjímkou ani rozsáhlé porušování ještě v 60. letech 20. století, kdy byli rasově segregováni obyvatelé černé pleti. Ostatně na nedodržování lidských, politických, ale i občanských práv upozorňovala také československá iniciativa a názvem Charta 77, která se odvolávala na přistoupení československé vlády k závěrečnému helsinskému protokolu KBSE, ale státní moc v Československé socialistické republice tyto mezinárodní protokoly (dokonce ve sbírce mezinárodních smluv domácího právního řádu publikovaných) prostě nedodržovala. Mezi dokomenty bez nichž by dnešní mezinárodní společenství jen těžko mohlo fungovat bude jistě patřit Všeobecná deklarace lidských práv přijatá v souvislosti se založením Organizace spojených národů.
Ve zkratce lze jednoduše říci, že i celý ústavní vývoj nejen československý, ale i český, ale i ten, který předcházel samotnému vzniku Československa v roce 1918 nějakým způsobem požadavky na přiřknutí základních práv a svobod reflektoval. Celý vývoj počínaje ústavou Pillersorfovou, Stadionovou, Schmerlingovou, Prosincovou, recepčním zákonem, prozatimní ústavou, Ústavní listina z roku 1920, Ústava 9. května 1948, socialistická ústava z roku 1960 dospěl až do roku 1992, konkrétně do 16. prosince, kdy bylo Českou národní radost schváleno, že nová Ústava České republiky bude obsahovat, respektive ústavní pořádek, i Listinu základních práv a svobod. Je to listina nedocenitelného významu. Materiální a tedy nezrušitelné ohnisko ústavy hovoří v čl. 3, že součásní ústavního pořádku je již zmíněná listina. A také, že čl. 4 stanovuje garanci soudní ochrany pro základní práva a svobody. A pokud si uvědomí historický vývoj a fakt, že volební právo bylo upíráno v historii např. ženám nebo i mužím jež nedosahovali patřičné výši majetku atd., dnes jsou podle čl. 1 základní práva nezadatelná, nezcizitelná, nezrušitelná a nepromlčitelná a lidé jsou vnímání v obecné svobodě a rovnosti a důstojnosti.
Hlava druhá, oddíl druhý Listiny základních práv a svobod upravuje politická práva. Jsou vymezena čl. 17 až čl. 23. Tak především je garantována svoboda projevu a práva na informace. Cenzura je nepřípustná. Samozřejmě právo na svobodu projevu je z druhé strany omezena tím, že např. nelze tímto právem poškodit někoho jiného na cti a důstojnosti např. křivým obviněním atd. Svoboda vyhledávat a šířit informace může být také omezena zákonem a to zejména s ohledem např. na státní tajemství, vojenská tajemství atd. Konkrétně tato práva upravuje zákon o svobodném přístupu k informacím (106/1999 Sb.)
Právo obracet se na státní orgány a na orgány územní samosprávy s návrhy, žádostmi a stížnosti lze skrze petiční právo, které je upraveno zákonem o právu petičním (85/1990 Sb.). Musíme si ovšem uvědomit, že nesmíme peticí vyzývat k porušování práv a svobod jiných a také nesmíme zasahovat do nezávislosti soudu a celé soudní moci podle hlavy čtvrté Ústavy České republiky.
Právo shromažďovací, jakož i sdružovací a právo na zakládání politických stan a hnutí a činnosti v nich je zaručeno. Tyto dva články listiny jsou upraveny hned třemi zákony, zákon o právu shromažďovacím, zákon o sdružování v politických stranách a politických hnutích a zákon o sdružování občanů. Všechna tato právo je možné omezit pouze na základě zákona a to pouze pro důvod, že je to v demokratické společnosti nutné např. pro udržení veřejného pořádku, bezpečnost státu nebo je-li to nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých. Takto bylo např. na základě zákona přistoupeno ke správní žalobě, kterou podala vláda České republiky na Dělnickou stranu k Nejvyššímu správnímu soudu a ten po provedeném dokazování přistoupil k jejímu rozpuštění. Tady upozorním, že politickou stanu nelze podle českého práva zakázat, ale pouze rozpustit nebo její činnost pozastavit. Ve věcech politických stran je nutné provést registraci u Ministerstva vnitra.
Na tota výše uvedená politická práva s ohledem na politické strany také pamatuje ústavní pořádek i v jiných ustanoveních a sice aktivním a pasivním volebním právem a nebo ustanovením o beznásilné politické soutěži nebo zákazu vázat stát na výlučnou ideologii. Důležitá je také zákonná úprava voleb. V České republice volíme celkem do 5sborů. Volíme do obou komor Parlamentu, tedy Poslanecké sněmovny a Senátu, volíme také do obecních a krajských zastupitelstev a konečně z členství v Evropské unii nám vyplývá i možnost mít své zástupce v Evropském parlamentu a proty si i tyto reprezentanty zastupitelské demokracie volíme. Volební právo je všeobecné, rovné a přímé a samotná volba je samozřejmě přímá, o tom konkrétně čl. 21. Svobodná soutěž politický sil to je účel výkladu všech úprav politických práv a svobod.
Konečně čl. 23 upravuje občanské právo postaviti se na odpor proti tomu, kdo by odstraňoval demokratický řád, který je ustanoven Listinou, ovšem pouze za předpokladu, že jsou ústavní instituce paralyzovány nebo jiné zákonné prostředky znemožněny. To je ovšem pouze ustanovení situace zcela mimořádné, abych tak řekl revoluční. Tedy článek zmocňující občany k odporu např. proti pučistům, kteří by chtěli pošlapat Ústavu a Listinu.
A jelikož český občan disponuje takto rozsáhlým katalogem politických práv, volme, nechme se volit, pišme a podepisujme petice, sdružujme se, účastněme se politického života, shromažďujme se, pišme své názory, šiřme své názory a případně se braňme nedemokratickému puči.