Když v květnu 1945 končí druhá světová válka, přeživší vojáci a obyvatelé, zejména Evropy, si mohou oddychnout. Zlo jménem Třetí říše je zdoláno, poraženo. V září téhož roku si mohou mnohé národy ve východní Asii také oddychnout, protože je poražen i japonský, císařský, militarismus. Jenže v ten samý moment, kdy se obyčejní vojáci radují a v davu objímají a líbají s mladými dívkami, jejich velitelé v generálních štábech už vědí, že budou na dalších více než čtyřicet let stát proti sobě a veškeré další spojenectví se končí.
Spolu s tím jak se po druhé světové válce vyvíjí situace ve střední a východní Evropě, je všem už definitivně jasné, že se svět rozdělí na bipolární sféry. První sféru budou představovat Spojené státy americké a jejich spojenci a druhou Svaz sovětských socialistických republik a jejich spojenci. První otevřené roztržky mezi „východem“ a „západem“ se objevují při správě poraženého Německa. Je nutné si uvědomit, že ve studené válce nešlo pouze o zbrojní závody, ale také o střet dvou ideologií a sice liberální demokracie spolu s liberální, tržní ekonomikou a na druhé straně se socialismem, který je veden ideologií marxisticko-leninskou pod taktovkou komunistických stran a centrální (státem řízenou) ekonomikou.
Poražené Německo je rozděleno do čtyř okupačních zón a stejně tak je rozdělen i samotný Berlín, jenže Berlín leží v srdci sovětské okupační zóny. Vůdce SSSR Josif V. Stalin rozehraje hru, na jejímž základě chce otestovat bývalé spojence a nyní své protivníky. Uzavírá všechny přístupové cesty do západního Berlína. Píše se rok 1948 a dochází k první berlínské krizi. Spojenci po několik měsíců zasobují západní Berlín tzv. leteckým mostem. Spojenci prokáží odhodlání a nevzdají se tohoto území. Stalin svou hru prohrává a nakonec nechává cesty otevřít. Ještě předtím je z tzv. Dlouhého telegramu a článku X velvyslance USA v Moskvě, George Kennana, zcela jasné, jak se bude vyvíjet zahraniční politika SSSR. Walter Lippman, novinový sloupkař, použije poprvé termín „Cold War“ a stane se tak symbolikou střetu mezi USA a SSSR, který kdyby se stal „Hot“, pak by to byla ještě větší katastrofa než celá druhá světová válka.
Společnost národů, která nedokázala svět uchránit před militarizujícím Japonskem a Německem byla v roce 1945 nahrazena Organizací spojených národu (UN). I na půdě Valného shromáždění anebo Radě bezpečnosti se střetávali soupeřící strany ve studené válce. Prezident USA Harry S. Truman, který nahradil v úřadě čtyř násobného prezidenta Roosevelta, představil a pak udržoval spolu s ministy zahraničí Marshallem, Achesonem a Dullesem tzv. Trumanovu doktrínu, která stanovovala politiku zadržování vlivu komunismu a pomáhání přežít demokraciím (tak jako na příkladu Řecka či Turecka). A právě první horký konflikt, který v souvislosti se studenou válkou vznik se objevuje na korejském poloostrově, kde jih je pod správou USA a sever pod správou SSSR. Jižní Korea jako demokratická republika je v roce 1950 napadena ze severu KLDR, kterou podporuje SSSR a v roce 1949 vzniklá Čínská lidová republika pod vedením komunisty a Mao ce-Tunga. Střet je to krvavý a dlouhý, který trvá až do roku 1953 a skončí pouhým příměřím, nikoliv mírovou smlouvou, tedy JK a KLDR jsou de iure stále ve válečném stavu, de facto však nikoliv (až na vyjímečné střety).
Během studené války však docházelo také k válečným konfliktům, které se nesly ve znamení získání vlastní nezávislosti, získání práva na sebeurčení. Jedním příkladem takového boje je historie vietnamské války. Francouzská Indočína jako kolonie z 19. století, sestávající z Laosu, Kambodži a Vietnamu, se potýká s boji už od roku 1945, kdy se do oblasti vrací francouzská armáda a přebírá správu Indočíny po armádě japonské, která kapitulovala. Vietnamci ovšem touží po nezávislosti a do čela této iniciativy proniká revolucionář Ho či Min. Ten spolu s celým hnutím Viet-minhu a poté Viet-congu poráží definitivně jak Francouze (1954, kapitulace vojenské posádky Dien-bien-Phu), ale také vojenskou přítomnost USA a v roce 1973 podepisuje H. Kissinger spolu s Le duc Thoem pařížské mírové smlouvy a v roce 1975 definitivně padá Saigon (přejmenován na Ho či Minovo město) a Vietnam je sjednocen pod hlavní město Hanoi.
Velcí hráči jako USA a SSSR vždy měli zájem oslabit svého protivníka a podpořit odchod z jeho kolonií (tak činil SSSR) a nebo podpořit ozbrojený boj proti levicové revoluci (tak činily USA). Příkladem je Izrael. Nejprve byl Izrael podporován Sovětským svazem a později byly takto podporovány okolní arabské státy a podporu Izraeli zajistily Spojené státy. Zbraně a zbrojní systémy si nepřímo vyzkoušely USA a SSSR během Irácko-íránské válce v 80. letech, ale také při střetech známých jako arabsko-izraelské války a tak tomu bylo zejména v roce 1956 při krizi Suezského průplavu, v roce 1967 při šestidenní válce a nebo při válce Yom-kippur v roce 1973. Role USA a její CIA (Central Inteligence Agency) se nechlavně proslavila zejména na jihoamerickém kontinentě v 70. letech. CIA podporovala tzv. operaci kondor (o níž věděl zejména R. Nixon a H. Kissinger). V operaci kondor šlo o to, že vojenské junty (A. Pinochet – Chile, R. Videla – Argentina atd.) potlačovali levicové revoluce, mučily a trestaly, ale zejména zabíjely každého, kdo se přihlásil k levici. Podobné střety při bojích o nezávislost jsou znatelné i v Africe. Např. Portugalsko, země pod autoritářem Salazarem, se odmítá vzdát zejména Angoly a začíná koloniální válka v níž je osvobozovací odpor podporován SSSR a MPLA získává navrch nad FNLA, kterou podporuje USA. Ještě k roli CIA ve světě. CIA je spoluodpovědná za smrt chilského prezidenta Allendeho při státním převratu po němž nastupuje právě krvavý diktátor Pinochet a nebo má CIA prsty také ve státním převratu v 50. letech v Iránu, kdy došlo ke svržení vlády M. Mossadeka a dosazení zpět prozápadního šáha.
Podobná situace o sféru vlivu se odehraje na dvorku USA – na Kubě. V roce 1959 tam zvítěží revoluční boj Che Guevary, ale zejména bratrů Castrových. Kuba se stává spojencem SSSR a v roce 1962 se svět přiblíží asi nejvíce otevřenému konfliktu USA x SSSR. USA zjistí přítomnost sovětských balistických raket na Kubě a mladý prezident USA, J. F. Kennedy je nucet velmi trvdě jednat s představitelem SSSR Nikitou S. Chruščovem. Celá situace je zažehnána kompromisem, kdy SSSR stáhne zbraně a USA Kubu nenapadne. Ovšem počátek šedesátých let a střety Nikity Sergejeviče a mladého Johna Fitzgeralda jsou velmi zajímavé. Jako například druhá berlínská krize a stavba nechvalně proslulé berlínské zdi nebo vesmírné závodění a první lidé ve vesmíru.
Jedním z velkých zvratů v dějinách studené války, možno považovat za velký geopolitický zvrat byl konec íránské monarchie šáha Rézy Pahlavího na jehož místo se díky muslimské revoluci dostalo teokratické státní zřízení v ajatolláhem Chomejním v čele. Dalšími geopolitickými zvraty je možné označit například sovětskou invazi do Afghanistánu a nebo sověstké zásahy proti „kontrarevolucím“ v Maďarsku v roce 1956 anebo v Československu v roce 1968. Tyto zásahy končí s příchodem M. S. Gorbačova, který se vzdává Brežněvovy doktríny „omezené suverenity s právem zásahu“. Geopolitické sféry vlivu byly narýsovány také podle toho, zda země patřila do NATO (Severoatlantická organizace založená v roce 1949 ve Washingtonu) anebo do Varšavské smlouvy založené v roce 1955. Ovšem východ a západ spolu soupeřily také obchodně a ekonomiky. Jedním blokem bylo Evrospké společenství uhlí a oceli (později EHS) a RVHP – rada vzájemné hospodářské pomoci.
Studená válka byl převážně ideologický konflikt mezi západem reprezentovaným USA a NATO a východem reprezentovaným SSSR a Varšavskou smlouvou. Nikdy nedošlo k otevřenému sporu, zejména pro fakt, že oba soupeři na sebe mířily balistické střely nesoucí jaderné hlavice. Tito se střetávaly zejména nepřímo vždy pro zájem někoho jiného. Studená válka končí s rokem 1991, kdy M. S. Gorbačov „rozpouští“ SSSR a baronka Thatcher spolu s R. Reaganem si mohou oddychnout, protože říše zla je definitivní historií, i když se podařilo i během studené války zasednout za jednací stůl v politice détente (KBSE 1975 nebo smlouvy START I a II).