Institut referenda je už takovým českým otloukánkem. Buď se k němu neumíme postavit, nebo ho zamítneme. Jindy se může jevit jako jediná možná cesta. Zdá se Vám to jako lavírování? Tak to se Vám zdá správně. Pokud jste včerejší večer ve 22:00 věnovali pořadu Události, komentáře, pak jste mohli vyslechnout debatu zastánce referenda v otázce přistoupení k rozpočtové unii (senátor, ministr obrany, místopředseda ODS, Alexander Vondra) a odpůrce referenda (poslanec, ministr financí, místopředseda TOP 09, Miroslav Kalousek). Přisadil si socialistický senátor Jiří Dienstbier ml.
Nový socialistický senátor Dienstbier ml. (který neváhal žádat KSČM o podporu pro druhé kolo senátních voleb na Kladensku, já vím, to je taková moje rýpavá poznámka) včera prohlásil, že koalice odmítá návrh ústavního zákona, který by do Ústavy zanesl institut obecného referenda. Zmínil, že s tímto Ústava počítá a že nepřijmutí takového zákona dokládá neúctu k základnímu zákonu země. Pan senátor se mýlí. Ústava ČR ve svém čl. 2, odst. 2) říká, že ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává moc přímo (tedy skrze referendum). Může, neznamená, že musí. Není racionální vidět v institutu obecného referenda jen samá pozitiva. Pokud k němu přistoupíme objektivně, pak musíme zkonstatovat, že přinejmenším není každé téma možné podrobit referendu (komplikovaná témata, otázky státního zájmu, daní, vojenské spolupráce atd.), referendum je ovládané spíše emocemi, referendum není doprovázeno politickou odpovědností – koho v příštích volbách nezvolím za chybný krok?
Tak a o co jde v oné rozpočtové unii? Pakt stability a růstu již existuje, problém spočívá v tom, že pravidla a sankce jsou pouze papírové, nejsou reálně uplatňované. Praxe prokázala, že před vypuknutím dluhové krize naprostá menšina zemí dodržovala Pakt. Rozpočtová unie by měla formou mezinárodní smlouvy zajistit, že pravidla (nepřekročení schodku státního rozpočtu nad 3% HDP a celková zadluženost 60% HDP) budou reálně aplikovatelná a též sankce budou aplikovatelné automaticky, aniž by o nich zcela absurdně měla hlasovat tatáž členská země, která se provinila.
Rozpočtová unie je v zájmu všech členských zemí, ať již těch, které platí Eurem anebo těch, které si doposud zachovávají svou měnu. Pokud by měla být výsledkem této rozpočtové unie střídmost při sestavování veřejných rozpočtů a zejména státního rozpočtu, pak by mohlo toto řešení přispět k návratu ekonomického oživení. Rozpočtová unie, pokud se k ní členské státy postaví čelem, bude jasný signál pro finanční trhy, že je unie konsolidovaná a jednotná v názoru a v řešení situace při zpomalování tempa zadlužení členských států. Jak píše Jan Macháček, taková rozpočtová unie nikomu neublíží. Pokud vstoupí skutečná, reálná a uplatnitelná pravidla v život, pak považuji též za zodpovědné, že Evropská komise bude podávat na konkrétní členskou zemi žalobu k Soudnímu dvoru Evropské unie.
Osobně nepovažuji návrh rozhodovat v referendu v této věci za šťastné. Občané České republiky již v roce 2003 rozhodli v referendu o tom, že se staneme členskou zemí EU. Bylo, je a bude nadále jasné, že takováto mezinárodní organizace sui generis se vyvíjí a vyvíjet bude. Je to logická premisa, protože EU se skládá jak z práva primárního, tak i sekundárního a to reaguje na celou řadu vstupních podnětů. Referendum v této oblasti problematiky lze jen těžko shrnout do otázky, na níž by bylo možné odpovědět ANO – NE. Vláda by měla mít dostatečnou odvahu, ke kroku, který s sebou nutně nese politickou odpovědnost. Pokud by se občané vyslovili proti přijetí této mezinárodní smlouvy, pak hrozí jistý rozkol v kontinuitě zahraniční politiky.
V otázce vyslovení souhlasu s mezinárodní smlouvou o ustavení rozpočtové unie bych volil postup parlamentní. Tedy dle čl. 10a Ústavy, aby obě komory Parlamentu ČR vyslovily souhlas (dle čl. 39 Ústavy třípětinovou většinou).