Euro představuje společnou měnovou jednotku evropské měnové unie. Euro bylo přijato jako prostředek bezhotovostní platby dne 1. ledna 1999 a to konkrétně jedenácti zeměmi: Belgickým královstvím, Německou spolkovou republikou, Španělským královstvím, Francouzskou republikou, Irskou republikou, Italskou republikou, Velkovévodstvím Lucemburským, Nizozemským královstvím, Rakouskou spolkovou republikou, Finskou republikou a Portugalskou republikou. K těmto se dne 1. ledna 2001 přidala i Řecká republika. V prosinci 1995 se uskutečnilo ve španělském hlavním městě, Madridu, zasedání Evropské rady, kde byl přijat společný název měny, tedy Euro. Výjimku ze zavedení Eura si vyjednaly a dodnes platí pro Spojené království Velké Británie a Severního Irka a pro Dánské království. Švédské království ve všelidovém hlasování odmítlo přistoupení ke společné měnové unii, které se konalo v září 2003. Již v průběhu existence Evropského hospodářského společenství se objevují snahy, plány a myšlenky, jak co nejvíce zajistit hospodářskou stabilitu a tím také stabilní obchodní výměnu, která by příliš nekolísala v závislosti na směnné kurzy jednotlivých národních členských měn. V roce 1970 byla vypracována tzv. Wernerova zpráva, která navrhovala konvertibilitu měn členských zemí, volný pohyb kapitálu a pevně stanovené devizové kurzy. V roce 1979 byl zřízen Evropský měnový systém (EMS), který měl omezit výkyvy směnných kurzů měn členských států. EMS napomohl v 80. letech stabilizovat devizové kurzy měn. Předseda Komise Jacques Delors předložil v roce 1989 plán a časový rozvrh pro vytvoření hospodářské a měnové unie (HMU). Tento plán byl později zahrnut do smlouvy, která byla podepsána v Maastrichtu v roce 1992. Stanovil řadu kritérií nutných pro účast v HMU. Orgány Evropské unie v souvislosti s výše uvedenými měnovými integračními prvky rozhodly o zřízení Evropské centrální banky, jakožto řídícího centra měnové politiky. Významný dokument, který měl zajistit rozpočtovou stabilitu a celkově hospodářský klid, byl přijat v roce 1997 s názvem Evropský pakt stability a růstu. Tento dokument zavazuje signatářské státy zejména k dodržování rozpočtové disciplíny. Jak již bylo uvedeno 1. ledna 1999 se Euro stalo bezhotovostním platidlem, kdy dne 1. ledna 2002 se euromince a eurobankovky staly oficiálním hotovostním platidlem. Oblast eurozóny se nyní rozšiřuje poměrně pravidelně, 1. ledna 2007 o Slovinskou republiku, 1. ledna 2008 o Kyperskou republiku a Maltskou republiku a 1. ledna 2009 o Slovenskou republiku, na celkově 16 ze 27 členských zemí. Ovšem mýlili bychom se, pokud bychom se domnívali, že společnou měnou lze platit pouze v členských zemích Evropské unie. Existují totiž země, které nejsou oficiálními členy Evropské unie a přesto společnou měnu používají. Městský stát Vatikán, Republika San Marino a Monacké knížectví také používají Euro. V jejich případě Euro nahradilo měny, které byly součástí měnové unie, zemí jich obklopující, tedy příkladmo Monacký Frank svázaný do měnové unie s Francouzským Frankem byl jednotně nahrazen Eurem. Jednostranně bez dohody s EU euro zavedly Knížectví Andorra, Republika Černá Hora a Kosovská republika. V Andoře euro nahradilo Francouzský Frank a Španělskou Pesetu, v Černé Hoře a Kosovu Německou Marku. Každý stát, který usiluje o zavedení eura, musí splnit především soubor ekonomických ukazatelů neboli takzvaná konvergenční kriteria, stanovená v Maastrichtu v roce 1992 ve Smlouvě o založení Evropského společenství. Tzv. Maastrichtská kritéria zahrnují cenovou stabilitu, deficit veřejného rozpočtu, stabilitu devizového kurzu, konvergenci dlouhodobých úrokových sazeb a shodné statuty centrálních bank.
Pro zavedení eura v České republice je tedy důležité, aby:
- schodek veřejných financí v zemi nepřesáhl tři procenta hrubého domácí produktu (HDP);
- celkový veřejný dluh nepřekročil 60 procent HDP;
- dále aby si ČR udržela cenovou stabilitu a průměrnou inflaci, která po dobu jednoho roku nesmí přesáhnout více než 1,5% míru tří členských zemí s nejnižší inflací;
- dlouhodobé úrokové sazby v ČR nesmí přesáhnout o více než dvě procenta sazby tří zemí s nejnižší inflací;
- poslední dva roky ČR dodržovala stanovené rozpětí pohybu své měny v mechanismu směnných kursů (ERM).
Vstupem do Evropské unie se Česká republika dále zavázala ke splnění následujících podmínek:
- žádná smlouva nesmí být jednostranně vypovězena nebo změněna z důvodu zavedení eura (princip tzv. právní kontinuity);
- země bude stahovat národní měnu (koruny) postupně a po určité období – maximálně dvou měsíců – bude možné platit korunou i eurem (podmínka duálního oběhu);
- v ČR bude platit přepočítací koeficient, který bude neměnný a závazný pro používání k přepočtům cen zboží a služeb;
- zavedení eura nesmí podle podmínek EU poškodit spotřebitele;
- nesmí vést ani k inflaci, a to ani k subjektivně pociťované; k tomu by měl sloužit dlouhodobý monitoring cen a období, po které bude povinné označování cen v korunách a eurech;
- náklady vydané na přechod na euro by se měly držet na minimu.
Instituce, které dbají o stabilitu měnovou a hospodářskou v rámci měnové unie:
Rada, nazývaná také Rada ministrů, je složena z představitelů členských států na ministerské úrovni – každý stát má v Radě jednoho zástupce. Konkrétní složení Rady záleží na projednávané problematice. V případě HMU se jedná o ministry hospodářství a financí (ECOFIN). Ti na zasedáních ECOFIN odpovídají za účinnou koordinaci hospodářské politiky členských států, za dodržování Paktu stability a růstu a za orientaci politiky směnných kursů. Rada přijímá veškerá legislativní opatření, která jsou nutná k činnosti HMU. Činí tak na základě návrhů Komise. Tímto postupem byl například uzákoněn právní status eura a neodvolatelné směnné kursy mezi eurem a jednotlivými účastnickými měnami. Naproti tomu Evropská rada je vždy tvořena hlavami států a vlád členských států a předsedou Komise. Evropská rada vytváří politické stimuly k rozvíjení HMU, včetně orientace na hospodářskou politiku členských států a Unie.
Evropská centrální banka (ECB) byla oficiálně ustavena k 1. červnu 1998. Spolu s patnácti centrálními bankami členských států Unie tvoří součást Evropského systému centrálních bank
(ESCB), jehož primárním cílem je udržování cenové stability. Evropská centrální banka (ECB) a centrální banky jednotlivých členských států budou zcela nezávislé na politických i soukromých institucích členských států i Evropské unie. Tato zásada je zakotvena v Maastrichtské smlouvě a potvrzují ji další právní a zákonná ustanovení a normy. Nezávislost členů rozhodovacích orgánů ECB – Řídící rady a Výkonného výboru – je zaštítěna Maastrichtskou smlouvou, kde se například stanoví maximální doba, po kterou lze zastávat funkci ve Výkonném výboru. Tímto maximem je jedno osmileté funkční období. Mimoto se u všech členů jmenovaných do těchto orgánů požaduje, aby byli uznávanými odborníky a měli profesionální zkušenosti v řešení měnových a bankovních záležitostí.
Současná společná měna Euro od roku 2002, kdy se používá jako hotovostní i bezhotovostní platební prostředek, prokázala svůj smysl a velmi usnadnila naplňování základních svobod, zejména těm ekonomickým, ke kterým se Evropská unie společně hlásí. Nyní v těchto dnech, tedy prvních měsících roku 2009, ovšem dle německé spolkové kancléřky Angely Merkel dochází k první a zatím tedy nejvážnější krizi společné měny. Za touto krizí stojí stav veřejných financí v Řecké republice. Evropská unie napříč svými orgány vyjednává, jak napomoci Řecké republice, zejména z následujícího důvodu. Současný stav řeckých veřejných financí zcela prolomil Maastrichtská konvergenční kritéria, odhadovaný deficit řeckých veřejných financí se dnes pohybuje, dle reálných a střízlivých odhadů, okolo 12% k hrubému domácímu produktu, čili jedná se o hodnotu 4x překračující povolenou hranici. Ovšem celková situace řecké státní kasy, pokud by zůstala nastavena beze změn, by se zhoršovala a poměr státního deficitu by ku HDP stoupal. Ostatní státy eurozóny mají taktéž problémy udržet svůj deficit okolo 3%, nicméně žádný stát doposud neprolomil hranici 10%, právě tak jak se to stalo Řecké republice. Jelikož Evropská unie, kde samozřejmě dosáhnout politické shody se stává složitějším úkolem, jedná v otázce pomoci řeckým veřejným financím velmi pomalu a Řekové i svým osobním postojem téměř přispívají k nestabilitě společné měny. Objevují se proto názory, že by mělo dojít k větší pravomoci Evropské centrální banky, aby mohla promlouvat i do tvoření národních rozpočtů a tak předcházet jednak navyšování deficitů, ale také promlouvat do přijímané legislativy, která zvyšuje deficit. Předpokládaný harmonogram či scénář současné řecké krize bude dozajista takový, že ekonomicky nejvyspělejší státy eurozóny, tedy zejména Německá spolková republika, nakoupí řecké státní dluhopisy a umožní tak zastavit dluhovou spirálu, do které se řecká vláda dostala. Ovšem eurozóna bude logicky po řecké vládě požadovat, aby byla přijata legislativou úsporná opatření a to jak na straně příjmové tak výdajové. Příčinou totiž, dle nositele Nobelovy ceny za ekonomii, Vernona Smithe, není nic jiného, než že si Evropa dlouhodobě žila „nad poměry“. Prokázal to na Lotyšské republice, Maďarské republice a nyní na situaci v Řecké republice.