1. září roku 1969 se do historie Libye zapsal vojenským pučem, vojenským převratem, který svrhl dosavadní monarchii krále Idrise a nastolil vládu plukovníka Muammara Kaddáfího. Dnešní státní zřízení je snad světově ojedinělé. Jedná se o džamáhríjí, což není ani republika, ani monarchie. Je to směsice určité formy panarabismu a všudypřítomným islamismem, který kontroluje téměř všechny oblasti života a rozhodovací procesy v zemi.
Politickým vzorem Kaddáfího se stal egyptský prezident Gamal Násir, který v padesátých letech svrhl, také vojenským pučem, krále Farúka I. a nastolil republiku a ostře se vymezil vůči Izraeli a západním zemím. Kaddáfího vláda je zejména v 70. a 80. letech zapojena do několika teroristických útoků, sponzoruje teroristické skupiny a je odpovědna za expolozi civilního letounu, který se zřítil na skotské městečko Lockerbie. Plukovník je až do počátku 21. století v mezinárodní izolaci. Ale není možné navázat s takovýmto představitelem vztahy a styky jen proto, že vyplatí odškodné a zastaví svůj výzkum jádra a celý jaderný program. Veškeré kroky na sblížení západu s Libyí byly účelové a sice pro otázky ropy a výstavby široké infrastruktury.
Jistě, jásáme nad tím, že tento krvavý diktátor s největší pravděpodobností už nebude napříště vládnou Libyi. Sledujeme revoluci téměř v přímém přenosu a počítáme města, která už ovládají opoziční síly. Ale musíme si uvědomit, že všichni uprchlíci, kteří ze země prchají mají důvod a to dvojí. Prvním z nich je, že v zemi propuklo naplno obrovské bezpečností riziko. Proto lidé utíkají, aby si zachránili holý život. Druhým důvodem proč prchat je snaha najít místo pro lepší a vyšší životní standard a sociální jistoty. Protože pokud vlády Velké Británie, Itálie a Francie přicházejí do Libye těžit ropu a stavět zakázky, které si nadiktuje plukovník, aby na těchto stavbách za nízké mzdy pracovali místní a vysoké zisky inkasovaly těžařské a stavební firmy – jistě, že se brzy někdo začně bouřit a jistě, že bude mít chuť přijít do země odkud tyto společnosti pocházejí a bude si chtít taky uloupnout něco z toho velkého „amerického“ snu.
Z tohoto pohledu mě snahy italské a francouzské státní správy zastavit příliv uprchlíků přijde naprosto zcestný a pokrytecký. Protože právě tyto vlády a jejich představitelé (viz foto) dopouštějí ekonomické kolonizace a ekonomického vykořisťování, protože už se napostarají nikterak o to, jak plukovník přerozdělí bohatství v zemi.
Negativní externalitou, která bude spojena s nepokoji v Libye bude samozřejmě nervozita na trhu s ropou a tím pádem také zvýšení ceny této komodity. Otázka mezinárodní intervence, zřejmě pod taktovkou USA, která už přeskupuje síly v oblasti, přináší otázku, zda-li USA nezasahují pouze v oblastech, které jsou zajímavé z hlediska nerostných surovin. Každopádně vojenská intervence má velmi nedávný neblahý precedens, a sice Irák…
Do určité doby se S. Berlussconi nebo J. Chirac fotí s plukovníkem a když se situace začne politicky hroutit a vyjde zcela jasně najevo, že plukovník je hajzlík, kterého je třeba svinským krokem hnát, tak ti samí pánové přeruší spolupráci a řeknou, že už s ním napříště nechtějí mít nic společného. Učebnicový příklad dvojího metru přístupu k vládcům, kteří porušují lidská práva, chartu OSN a veškerá další ustanovení mezinárodního práva, na která si jenom vzpomeneme.
Pamatujete si na propuštění vězně z britského vězení, který byl spoluodpovědný právě za Lockerbie…za pár dní podepsala britská BP lukrativní olejářský kontrakt. Ano, já vím, pouhá náhoda. Jinak bych byl asi paranoidní.
Ale vážně, budu doufat, aby Kaddáfí rezignoval nebo jinak opustil svůj úřad co možná nejrychleji a aby opoziční síly dokázaly uklidnit situaci a připratvit volby a také jistě novou ústavu. Nejhorší scénář by byl, kdyby propukla občanská válka. Čím rychleji se situace v Libyi uklidní a dojde k přeskupení politických sil, tím se uklidní situace v regionu a stejně tak i cena ropy zase klesne. To kvůli těm olejářům…