V Cahulu nasedáme do malé bílé dodávky, které se zde říká „Maršrutka“. Cesta do hlavního města nám bude trvat něco málo přes dvě hodiny. V polovině cesty zastavujeme u motorestu a řidič si každého obejde a zkasíruje za osobu 65 Lei, což je přibližně asi 150 Kč. Cesta na sever země je poměrně komplikovaná, protože místní komunikace jsou ve špatném stavu a jak už to tak bývá, na opravu nezbývají peníze. Po cestě potkáme mnoho Maršrutek, jezdí sem a tam. Za pozoruhodnou poznámku stojí uvést, že v Moldávii je možné na silnicích potkat mnoho aut s logem Škoda a reklamy při vjezdu do města přímo lákají ke koupi nové Fabie. Ve škodovkách se v Kišiněvě prohánějí především policisté a taxikáři se svými cestujícími. Jinak je možné v hlavním městě potkat moderní, nová auta a člověk se cítí jako by byl v Praze, Vídni…
Jestli mě něco v Kišiněvě hodně zaujalo, tak to byly dva památníky padlým vojákům. První z nich je rozsáhlý památník na oběti druhé světové války, ale v tomto případě spíše na velkou vlasteneckou válku. Památník je ve tvaru do sebe zaklesnutých pěti pušek o výšce cca 25m. Druhý z nich se nachází v centru města a připomíná vojáky, kteří padli při válce v Afghanistánu v letech 1979 až 1989 a tam mě zaujalo, že celý památník byl posetý květinami a když jsem si ho přišel vyfotit, tak jeden místní muž také přinesel květiny. Ale vnímání této války bylo v dobách Sovětského svazu jiné a nyní se někteří politici snaží toto vnímání otočit na verzi „sovětští vojáci v Afg. byli okupanti a jejich pomníky jsou pomníky okupantům atd.“ Je to velmi složité takto hodnotit historii, když zemí projde revoluce a veškeré vnímání a interpretace se musí přizpůsobit ideologii doby. V USA se například střídají demokraté a republikáni v úřadu prezidenta, ale nikdy nikdo nezpůsobil takovou socio-policikou změna, která by vyústila ve snahu zpochybnit památku padlých vojáků, i když si mnozí myslí, že ten či onen konflikt byl, mohl být, měl být „okupantským“. Nu celkově tranzice v Moldavku z bývalé svazové sovětské republiky stále není u konce ve smyslu politické kultury. Ekonomická situace se stále ještě nevyrovnala z přechodu od plánované ekonomiky v ekonomiku tržního charakteru. Přechod to byl stejně divoký jako v 90. letech v bývalém Československu a následně v České republice a objevují se tu stejné chyby, jejichž následky jsou u nás k vidění dodnes.
Přijíždíme do Kišiněva a začíná trochu padat sníh, takže počasí se nám nevydařilo, na turistickou obhlídku bude velká zima. Když jsem před více jak dvěma lety sledoval v novinách a zpravodajství, jak se v Kišiněvě před budovou parlamentu bouřili lidé, nepředstavoval jsem si, že se jednou před tímto parlamentem vyfotím i já. Ale to co se děje za zdmi parlamentu se Moldavanům v blízké budoucnosti vůbec líbit nebude.
Celkem jsme po Kišiněvě mnoho nachodili a najezdili. V trolejbusech, které ještě před revolucí vyrobili škodováci v Plzni no a také samozřejmě na Maršrutkách. K tomu se váže jeden zážitek. Nasedneme do jedné takové bílé dodávky, ale za námi se natlačilo ještě mnoho lidí a my jsme se posadili až vzadu. Napadlo mne jak tedy asi zaplatíme, a tu se přes nás dopředu začaly posílat peníze směrem k řidiči a od něj šly peníze zase zpátky, ale to už byly drobné zpět. A místní řidiči ti jezdí s jednou rukou na volantu a v té druhé drží paklík s bankovkami v hodnotě 1 Lei, které vrací na větší. Všude, kde jsem v Moldavsku byl viděl jsem samozřejmě také trhy nebo jak se tomu tady říká „bazar“. Prodává se tu kde co, ale zejména domácí víno, domácí med. Ochutnal jsem take mnoho mistnich piv, pivo z Ukrajiny a chutove jsem byl velmi spokojen. Víno jsem chválil už posledne. No a co se týká moldavské brandy, vezu si ochutnat něco málo domů.
A jeden postřeh na závěr. Současná politická reprezentace bohužel dělá vše proto, aby dostala v příštích volbách „výprask“. Situace s nezaměstnaností se téměř neřeší a navíc přicházejí opatření, která ještě většímu počtu lidí vezmou práci. Osobně jsem se setkal s mladým párem, který se raději rozhodl odjet do západní Evropy vydělat peníze, než se jen koukat a být bez zaměstnání. Pár to je mladý, chtějí se naučit jazyk, o práci mají velký zájem, ale doma jim ji nikdo nenabídne. Pokud se v dohledné době situace výrazně nezlepší, čeká tuhle malou zemi bohužel jeden velký exodus. V létě se do Moldávie rád vrátím, abych srovnal jak to tu vypadá v zimě a v létě. Každý koho jsem zde potkal mi říká, že vidět tuhle zemi v létě, kdy jsou vinice plné nádherných hroznů prostě stojí za to! Nu a v září přidám postřeh i z tradiční moldavské svatby.