Jedním z možných hledisek, jak hodnotit vyspělost politické kultury je to, jak si politici v té konkrétní zemi váží své ústavy nebo případně ústavní pravidel v případě ústavy nepsané. Pozorovatel z vnějšku by mohl snadno dojít k závěru, že v éře prezidentského úřadu Václava Klause není náš základní zákon státu příliš respektován, nemýlil by se, skutečně je tomu tak! Když byla v roce 1992 narychlo tvořena Ústava České republiky, narychlo proto, že nás Slováci předběhli a svou ústavu přijali již v září 1992 a ta naše pak světlo světa spatřuje těsně před zánikem společné federace, 16. 12. 1992, bylo na výběr hned ze tří možných politických systémů. Buď jsme se mohli inspirovat ve Spojených státech amerických a zavést prezidentský systém, kde je prezident nejen hlavou státu, ale je i plně odpovědný za exekutivní moc, nebo jsme mohli převzít systém francouzský, který je charakterizován na úrovni poloprezidentského systému anebo se zařídíme podle parlamentního systému, ve kterém je prezident spíše reprezentativní postavou se slabými výkonnými pravomocemi. Rozhodli jsme se, že se obrátíme na československou ústavní listinu z roku 1920 a tedy převezmeme (kontinuitu) parlamentní typ republiky.
Na začátku všem byla pravidla jasná. Ústavy státu se nepíší přiliš dlouhé. Když se rodí stát, tak je ústava považována za něco posvátného, co má úctu a hluboký respekt nejen všech občanů, ale i volených zástupců lidu. Ústava totiž nejen, že upravuje nejdůležitější právní vztahy ve státě, ale deklaruje nám, jaké má stát uspořádání, deklaruje nám výkon a rozdělení státní moci a upravuje také často základní práva a svobody občanů. Ústavu je třeba respektovat a to nejen její literu, ale i jejího ducha. Stejně tak, jako se v obchodním právu můžeme odvolat na obchodní zvyklosti, měl by i zde platit až známý Kantův kategorický imperativ a tedy jednat v souladu s ústavou tak, aby se toto jednání stalo precedentem do budoucna a pro ostatní závazné. Je mi líto, že zde musím konstatovat, že prezident republiky, Václav Klaus, nejedná ani v duchu, ani v liteře ústavy, a není to poprvé. Svým vystupováním, svými prohlášeními se čím dál tím více vychyluje z role prezidenta, tak jak je nastavena v parlamentním typu republiky. V době, kdy se ze všech médií dozvídáme o nejflagrantnějším porušování čl. 10 Listiny základních práv a svobod, a sice, že jsou v naší zemi porušována práva na nezasahování do soukromého a rodinného života, že jsou neoprávněně shromažďována a poté zneužívána data a jiné údaje o osobách, že je špiněna lidská čest, dobré jméno a důstojnost a toto vše pak používáno v nepřijatelném politickém boji, kdy je bezpečnostní agentura nebezpečně propojena s koaliční politickou stranou, veřejnost právem očekává, že alespoň prezident republiky bude jednat v souladu s Ústavou České republiky a jasně se tak distancuje od nestandardního chování zbytku politické scény a jasně deklaruje, že Česká republika je i nadále demokratickým, ale zejména právním státem – kde je právo nejen vymáháno, ale i dodržováno všemi a za všech okolností.
Jestliže prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný, pak to Václava Klause svádí ke svému typickému chování. A jestliže nikdo nemůže být zvolen více než dvakrát za sebou, pak si nyní může konec svého druhého volebního období náležitě užít a to s plnou parádou. Jestliže Václav Klaus slíbil v roce 2008 ve svém prezidentském slibu dle čl. 59 ústavy, že bude, mimo jiné, zachovávat Ústavy a zákony, pak se ptám a zároveň žaluji, že prezident porušuje již po několikáté svůj slib porušil a tím tak významně pokřivil politickou kulturu naší země.
První zásadní porušení české ústavy nastalo v době, kdy si prezident kladl podmínky za nichž podepíše Lisabonskou smlouvu, kterou ratifikoval český Parlament, tedy obě komory, oba zákonodárné sbory, které se usnesly na tom, že je toto v pořádku a rozhodovaly dle čl. 10a Ústavy, prezident se zařekl a čekal tu na rozhodnutí německého ústavního soudu, tu na podpis polského prezidenta a tu zase na výsledek irského referenda. Lisabonská smlouva a její přijetí byla naplněna co do ústavy a prezident měl podepsat a stvrdit tak, svým podpisem ne že souhlasí, na to se ho nikdo neptá, ale že celý schvalovací proces v zákonodárných sborech byl v souladu s českým právním řádem. Druhé zásadní porušení české ústavy spatřuji, dle mého soudu, ale i dle soudu předních českých ústavních expertů v tom, že prezident si v současné politické krizi klade podmínky, jež nejsou na místě. Prezident podle podle čl. 62 „jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi“ – prezident má v tomto případě opravdu jistý manévrovací prostor, ale nemůže demisi nepřijmout a nutit tak ministra k výkonu funkce, které se sám vzdá. Dále pak je stanoveno dle čl. 73, že premiér předá demisi ministra prezidentovi. Čl. 74 říká, že pokud navrhne předseda vlády odvolání člena vlády, pak prezident odvolá.
Podle mého názoru je chybou, že ústava nepočítá s časovými lhůtami, což se v tomto případě ukazuje jako výrazný nedostatek ústavy. V každém případě by prezident měl konat bez zbytečného odkladu. V případě odvolání Pavla Drobila z MŽP také prezident nekladl podmínky typu „A kde je plán B, kdo bude nový ministr?“. Existuje mechanismus řízení ministerstva náměstky.
Pro čistotu politické kultury a pro napravení pověsti české Ústavy bych skutečně pohrozil hlavě státu, že může být zahájen ústavní proces jeho odvolání z úřadu, známý též pod pojmem impeachment. Senát může u Ústavního soudu žalovat prezidenta republiky pro velezradu. Anebo může být na základě usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu, dle čl. 66, uvolněn úřad prezidenta, který nemůže ze závažných důvodů svůj úřad vykonávat. Možná se někomu může moje úvaha zdát až příliš extrémní, ale pokud nebude hlava státu dodržovat ústava, jak pak máme společně zachovávat zákonnost? Jak máme respektovat pravidla hry?
Hrozba byť jen úvahou o ústavním procesu odvolání hlavy státu by měla jistý, abych tak řekl, precedenční účinek, a sice v tom smyslu, že hlava státu musí respektovat Ústavu a nemůže si svévolně vykládat její obsah.