Sedím v pražské kavárně jménem Krásný ztráty a čekám až mi moje přítelkyně sdělí, že úspěšně složila zkoušku a budeme moci odjet do Moldávie. Doufám, že ji úspěšně složí, držím jí palce, až mě už bolí. A krom toho čekání se tu chystám napsat jeden článek, který bych nemohl napsat ve stejné kavárně ovšem několik set kilometrů na východ od Prahy, a sice v hlavním městě Běloruska – Minsku. Pokud bych stejný článek napsal tam, čekalo by mne nezákonné věznění a vyslýchání, hrozba vysokého trestu odnětí svobody za rozvracení státu a krom toho takové „drobnosti“ jako vyhazov z university a nějaké ty „potíže“ pro mou rodinu a „sledovačka“ na každém rohu, samozřejmě.
Je mi 23 let a chybí mi jen krůček k bakalářskému titulu. O tom, co se v Československu dělo v letech 1948 až 1989 vím pouze z hodin dějepisu, z filmů, knih a z diskusí se staršími, kteří vše zažili. Musím se přiznat k tomu, že si nesmírně vážím svobody, kterou mám zde v České republice. Pokud bych si měl jen představit žít v socialistickém Československu, kde vše záleželo na rozhodnutí KSČ, ovšem spíše na dálnopisu z Moskvy, raději bych volil emigraci. Ne náhodou se ve všem zemích socialistického tábora objevily skupiny disidentů, kteří byli důstojnou opozicí a upozorňovali na uzurpování moci komunistickými stranami a zejména upozorňovali na nedodržování zákonů, ostatně tak jak zní například československá Charta 77. Všichni, kteří ji podepsali jsou hodni úctě. Doma mám velkou fotografii Václava Havla, kterou mi podepsal s věnováním. Napsal jsem mu totiž dopis, ve kterém jsem mu vysvětlil, že bych chtěl mít fotografii člověka, který se velmi zasloužil o znovunabytí svobody, zejména ji pak chci ukázat svým dětem (které doufám jednou budu mít), protože s časem, který uplynul od Sametové revoluce, stává se tento zázrak pouze záznamem v dějepisné učebnici.
A právě proto, že občané v Československu, kteří byli jiného názoru než KSČ a oficiální propaganda a ještě byli tak odvážní a sdělili svůj názor veřejně, čekala je návštěva Státní bezpečnosti, vyšetřování, problémy a vyhazov ze zaměstnání, děti toho „pisálka“ měly útrum se studiem a veškerá budoucí kariéra se nesla v duchu myče oken, a právě proto máme jedinečnou možnost pochopit, co se to v Bělorusku (ale také například na Kubě) děje, jaký je tam problém a proč jsou opoziční politici po vystoupení na náměstí odvezeni neznámo kam a několik dní o nich nikdo nic neví. Svoboda projevu, svoboda slova byla utlačována a mnoho lidí za to bylo vězněno, Václav Havel budiž toho příkladem.
Když dnes listuji Listinou základních práv a svobod (což musím při studiu práva) vidím, jaké množství svobod občanských a politických náleží českým občanům a musíme si těchto svobod vážit a ochraňovat je (i když to za nás dělá Ústavní soud a dělá to dobře). Musíme si našich svobod vážit, protože o pár kilometrů dál jsou toto pouze fantasie a sny, těžko dosažitelné sny. Jsem rád faktu, že přední čeští politici jako pan Havel, pan Schwarzenber nebo pan Štětina trvale vystupují na obhajobu běloruského disentu. Přeji běloruskému národu, aby se brzy dočkal opravdu svobodných, rovných, všeobecných a tajných voleb. Přeji mu, aby byl dán prostor opozici a aby se Minsk a jiná města mohla dočkat mítinků všech politických stran a byl tak dán prostor svobodné politické soutěži. Bělorusko si zaslouží být právní státem, svobodným a demokratickým státem, který by mohl i jednou v budoucnu dostat šanci na vstup do Evropské unie i Schengenského prostoru.
Můj názor je jednoduchý a dal by se shrnout takto: „Lukašenko odstup a nech Bělorusko svobodně nadechnout!“
doplnění:
Evropská unie bude finančně i nadále podporovat běloruskou opozici a občanskou společnost a samotnou pomoc ještě navýší a rozhodla se také přímo finančně podpořit rodiny zatčených a vězněných opozičních politiků a představitelů. (EU také rozhodla neudělovat víza vedoucím představitelům Lukašenkova režimu)
http://www.rozhlas.cz/zpravy/evropskaunie/_zprava/evropska-unie-znasobi-svou-pomoc-beloruske-opozici–845726