Když vítězné mocnosti druhé světové války osvobodily všechny koncentrační tábory v Evropě, nalezly bídu, strach, ale především všudypřítomnou smrt a zrůdnost, kterou k „dokonalosti“ dovedly především jednotky SS Hitlerova režimu – třetí říše. Téměř 6.000.000 židů bylo zavražděno převážně v plynových komorách, v táborech jako Treblinka, Dachau, Osvětim atd. Spojenci, kteří osvobozovali Evropu nalezli tyto tábory jak na západní, tak i na východní frontě. Ti, kteří přežili, byli postaveni před otázku další existence. Jenže často to byli lidé bez jakýchkoliv dokladů, bez rodin, bez domava…Sotva opustili brány a dráty koncentračních táborů, byli tito židé internování v táborech pro uprchlíky, aby se zamezilo šíření nemocí, ale především si s nimi nikdo nevěděl rady, vlády nově osvobozených zemí měly plné ruce práce s vlastním obyvatelstvem a nikdo neměl volné prostředky ještě pro židy.
Po roce 1945 se v Evropě objevuje několik humanitárních organizací pomáhajících přeživším židům. Mezi jednou z nich je i známá organizace Joint. Americká židovská lobby stále silněji tlačí na amerického prezidenta Harryho S. Trumana, aby zvíšil pomoc pro evrospké židy, ale zejména, aby se zasadil o vznik židovského státu na půdě nově vzniklé Organizace spojených národů, která nahradila skrachovalý projekt Ligy národů. Mezitím se na místě, kde v roce 1948 vznikne izraelský stát, slábne britská správa – slábne britský vojenský mandát nad územím Palestiny, kterou Britové spravují z dob ještě před druhou světovou válkou.
Mezi židy se rychle šíří myšlenka vzniku vlastního státu, sionistické hnutí nabírá rychle na obrátkách. Idea židovského státu Chaima Weizmanna dostává rychle konkrétní obrysy. David Ben Gurion zanedlouho vyhlásí izraelskou nezávislost a stane se historicky prvním ministerským prezidentem Izraele. Ještě ovšem musí dojít k odchodu Britů z Palestiny, kteří se k tomu z prvu vůbec neměli. Britské impérium si stále nechtělo připustit, že po druhé světové válce to už není to samé impérium jako v dobách královny Victorie. Británie byla v zoufalé hospodářské a sociální situaci a naléde udržované koloniální správy byly finančně neúnosné. Britové tedy předhodili správu a problematiku Palestiny na OSN. Ovšem ještě předtím svedli Britové několik ozbrojených kontaktů s Haganou – tajnou, podzemní izraelskou armádou bojující za odchod Britů z oblasti. OSN se ujala role řešitele problému. Na diplomatických papírech s hlavičkou vypadalo řešení elegantně, ovšem historie si už připravila vlastní scénář…
S rokem 1948 se toho po světě hodně událo a právě největší změny se udály v Československu a na území Palestiny. Československo si zažilo komunistický puč a na čtyřicet let mělo směřování pouze jeden směr, na území Palestiny vznikl samostatný stát Izrael – plnoprávný člen mezinárodního společenství a stát mající všechny atributy dle mezinárodního práva. Příběh nového Izraele je spojen s Československem. Československo a zejména Jan Masaryk velmi stáli z počátku o podporu Izraele a československá armáda jak výcvikem, tak přímými dodávkami zajistila schopnou izraelskou armádu, která ještě téhož roku úspěšně odrazila útok okolních arabských států a tento konflik vešel do dějin jako válka o nezávislost. Zejména izraelští letci vycvičeni Čechoslováky prokázali odvahu a dokázali zvrátit osud ve svůj prospěch.
Příběh Izraele, ale ani po této válce o nezávislost neměl být růžový. Do dějin Izraele ještě zasáhla Suezská krize z roku 1956, Šestidenní válka v roce 1967 a válka Yom-kippur v roce 1973…tento stát měl a má také štěstí v tom, že kdykoliv je ohrožena nezávislost státu, stojí v jeho čele odhodlaní politici, jejichž rozhodnutí zajistila státu a zajištují jeho svébytnost a kontinuitu. Ze všech stojí uvést tato jména: Golda Meir, Jicchak Rabin, Levi Eskhol, Menachem Begin nebo Arie Sharon. V otázce Izraele a postoje USA se velmi angažovaly dvě šedé eminence ministerstva zahraničí USA, a sice Henry Kissinger a Zbigniew Brzezinski. Mnoho židů za existence státu Izrael přislo o život formou atentátu, např. při olympijských hrách v Mnichově v 70. letech a nebo začátkem 90. let izraelský ministerský předseda Rabin.
Příběh Izraele je zajímavý tím, že tento stát musí být před svým okolím neustále ve střehu a neustále také řeší snad nikdy nekončící problém mezi židy a muslimy. Československo bylo kdysy nabádáno samotným Stalinem k pomoci vznikajícímu Izraeli, protože „generalissimus“ byl přesvědčen, že se v Izraeli ujme nějaká forma socialismu, protože tak byla formovaná politika kibiců. Ovšem, když se Izrael začal orientovat na USA, SSSR si vynutil, že ČSR již nebude tento stát podporovat. Podle OSN měly v roce 1948 vzniknout z mandátu Britů na Blízkém východě dva státy – jeden pro židy – Izrael a jeden pro araby, muslimy – Palestina. Jenomže tou válkou vedenou proti Izraeli, nikdy ke vzniku Palestiny nedošlo.
Pokud někomu z Vás přijde toto téma také zajímavé, doporučuji Vaší pozornosti tyto dvě publikace:
Arabsko-izraelské války, Ivan Brož, nakl. Epocha
Mosty do Tel Avivu, Jiří Šulc, nakl. Knižní klub