Je začátek července. Dokončuji druhý ročník na univerzitě. O Moldávii toho příliš nevím. Jdu do knihkupectví. Chtělo by to nějakou četbu na léto, říkám si. Román Paula Coelha mi padne do oka. Cena také přijatelná, mimochodem. Hlavní hrdinka románu, nešťastná dívka krásného jména, která se rozhodne spáchat sebevraždu z mnoha důvodů a mimo jiné jeden ten důvod byl pro mne zarážející. V dopise na rozloučenou napíše cosi o své rodné zemi, napíše, kde se nachází na mapě světa Slovinsko. Je rozčílená. Lidé se prý ptají, kde že je to Slovinsko? Nedivím se jí, že je rozčílená. Byl bych také. Mnoho Čechů jezdí přeci na dovolenou do Jugoslávie, že? V oněch červencových dnech se seznamuji s mladou dívkou z Moldávie. V Praze studuje ekologii na Karlově univerzitě. V našem příběhu jí můžeme říkat třeba Olga. Odcházím z bytu na první schůzku s ní. Cestou se snažím vybavit si v paměti vše, co vím a znám o její zemi. Věru, moc toho nebylo. Znám polohu její země, východní Evropa. Bývalá součást SSSR, znám jméno města Kišiněv, hlavního města, mám potuchu o Podněsteří, o Tiraspolu, mám ponětí o jenom z nejnižších HDP v Evropě, z novin snad z minulého nebo předminulého léta si pamatuji na reportáže z demonstrací proti prezidentu V. Voroninovi. A tím mé znalosti končí. Studentka Olga mi vypráví o své zemi, doplňuji si tak základní vzdělání, i když trochu pozdě. Položím jí mnoho otázek. Mezi nimi padne jedna, asi ta nejdůležitější. Jaké to pro ní bylo přijet do cizí země a začít tu studovat? Odpověď? Celkem mě její odpověď šokovala, ale měl jsem ji čekat. Říká se, prý, že Češi nemají rádi cizince. V jejím případě to pravda byla. Alespoň na začátku jejího působení v Česku. Setkala se s mnohými příklady opovržení od českých studentů a to jen proto, když vyslovila jméno země odkud pochází. Není to od nás hloupé? Trvalo to celkem tři roky. Dnes má mnohem lepší pocit z toho, že už zapadla do českého prostření, že se už konečně integrovala. Češtinu přitom ovládala dokonale od počátku. Máme jednoduchá měřítka. Buď jde o „Rusáka“ nebo o někoho z „Jugošky“. To je trochu málo po dvaceti letech, ne? Není to od nás hloupé? Je to patnáct zemí z bývalého SSSR a sedm zemí z bývalé SFRJ. Mám pro Vás úkol, zkuste si vzít tužku a papír a ony země si vypsat, nepůjde to tak snadno, že? Měli bychom obyvatelům těchto zemí a národů tam žijícím prokázat alespoň tolik úcty, že budeme právě jejich rodné krajiny a jejich obyvatele nazývat pravými jmény. Jistě po právu namítnete, že jsem podjatý, že obhajuji onu dívku z Moldávie. Ano, k tomu se přiznám, jsem podjatý. Ale musel jsem vyčkat až seznámení s ní, abych i já pootevřel oči a seznámil se s národy, které byly vhozeni do celkem divokého světa počátkem let devadesátých a často ten boj o novou demokracii jednoduchý nebyl. Jednoho večera usínám po boku dívky Olgy. Položí otázku tentokráte ona mě. Protože jsem jí řekl, že můj koníček je politika, historie a tak dál, otázka jde tímto směrem. Zeptá se mě, kdo je můj nejoblíbenější politik? Přemýšlím, v hlavě mi zní mnoho jmen, která bych chtěl říct, honem rychle, koho zvolit jako to číslo jedna. Přemýšlím a pak si říkám, vždyť to jsou všechno jména „západních“ politiků…to jsou ta divná měřítka. A pak jsem si vzpomněl na jedno jméno, která i nám pomohlo k demokracii a měl jsem výherce soutěže o mého nejoblíbenějšího politika. Neřekl jsem nikoho jiného než Michaila S. Gorbačova. Souhlasně přikývla a opáčila proč. Začal jsem jí vyprávět příběh o tomto muži, který nahradil tak rychle umírající soudruhy, aby o několik let později otřásl samotnými základy té sovětské říše, pro kterou člověk nebyl hoden respektu. Vyprávěl jsem jí o Glasnosti a Perestrojce, vyprávěl jsem jí o tom, že tento pán zrušil Brežněvovu politiku omezené suverenity díky níž mohl Kreml poslat tanky kamkoliv po východním bloku, vždy, když někdo začal revoltovat, tak jako údajně my tady v osmašedesátém. A hlas se mi rozechvěl radostí, když jsem přešel k pasáži v níž jsem vyprávěl o tom, že Gorbačov vzkázal do Prahy, Varšavy, Budapešti, že si tu revoluci máme udělat po svém a aby toho nebylo málo, řekl ještě Gorbačov jednomu novináři, že rozdíl mezi osmašedesátým a pádem zdi v Berlíně je dvacet let. A při návštěvě Číny nezapomněl podotknout, že je mezi lidmi snad příliš mnoho zdí. Usnul jsem vedle dívky Olgy, probudil jsem se opět vedle dívky Olgy, ale probudil se vedle ní člověk, který si uvědomil, že není jenom západ, tak jak k němu snad až někdy jednostranně vzhlížíme posledních dvacet let, ale máme zde spoustu zemí směrem na východ. Neposuzujme cizince paušálně nějakými předsudky, není to příliš vhodné, alespoň k tomu jsem já v tom svém jednom dni života dospěl. Tak jsem snad učinil dobré rozhodnutí. O několik dní později, červenec je v plném proudu, já jsem úspěšně ukončil druhý ročník, píši již bakalářskou práci, o Moldávii vím už o něco více informací, bojuji v sobě s provinčním myšlením, umím sepsat všechny ty země, které my na mapě ještě dnes příliš nevidíme.