Jeden z velkých omylů mnoha nových demokracií – a ostatně jeden z velkých a možno uznat jako fatální omyl výmarské republiky 1) – spoříval v očekávání, že politická demokracie nutně, ba přímo automaticky vytvoří hospodářský blahobyt. Tak tomu opravdu není. Obojí vždy vyžaduje osobité úsilí. Kdo je ve svých očekáváních vzájemně směšuje, může lehce ztratit obojí: protože nekvete-li ekonomika, opouští se také demokracie. I to připomíná výmarskou republiku po velké hospodářské krizi, kdežto v zemích, v nichž byla demokracie pevněji zakotvena – například ve Velké Británii a ve Spojených státech -, nevyvolaly žádnou politickou krizi ani značné hospodářské neúspěchy. Aby demokracie dostála svým závazkům, musí být zakotvena v liberálním řádu. Dalo by se hovořit o smyslu pro občanskost, o politickém vzdělání, o tématu, které zejména zajímalo prvního německého prezidenta Theodora Heusse 3), totiž že demokracie potřebuje demokraty 4). Především dva předpoklady demokracie je zde třeba alespoň pojmenovat, poněvadž patří k jádru liberálního řádu: občanskou společnost a právní řád2).
1) Výtah z eseje Ralfa Dahrendorfa „Hledání nového řádu“ potvrzuje i citát Madeleine Albright:“While democracy in the long run is the most stable form of government, in the short run, it is among the most fragile.”
2) Stejnou tezi popisuje ve svém díle „The Constitution of Liberty“ Friedrich von Hayek, kde klade velkou pozornost roli právu.
3) Theodor Heuss zastával po dvě funkční období úřad prezidenta Spolkové republiky Německo (1949-1959). Pohyboval se v blízkosti dnešní strany FDP. V mandátu prezidenta ho nahradil Heinrich Lübke.
4) Pokud požadujeme demokracii a svobodu a voláme po nich, nemíníme tedy proto nepřítomnost jakýchkoli společenských vztahů, nýbrž možnost, jak všechny členy občanské společnosti svobodně dle jejich nejlepších vlastností a schopností uplatnit. Tedy „svobodu“ co možná nejlépe spolupracovat s ostatními. („Demokracie“, C. Delisle Burns)
Pro společnost liberálního řádu jsou velmi důležité právní řády ať již práva mezinárodního či vnitrostátního a jeho subsystémů. Podstata liberálního řádu tedy vyžaduje svobodnou diskusi a tvorbu takového právního řádu, který bude naplňovat znaky legitimity a obecné většinové akceptace dbající všechny čtyři vývojové etapy lidských práv.
Ve vývoji rozšiřování výroby a trhů získali evropští národové državy v Africe a v Asii, zvané „kolonie“. Povinnost vládnouti lidem, o nichž se domníval běloch, že si neumí vládnouti sami, bylo považováno za „bělochovo břímě“. Takovým způsobem se přeměnily velké demokracie v světové říše a stalo se, že demokratická tradice neznala ani teorii, ani praxi koloniálního vládnutí. Všechna koloniální vláda zůstává stále ještě despotismem a co je mnohem horší, cizím despotismem.
Diktatury a její způsoby, ať již komunistický či fašistický považují svobodu a nestrannou spravedlnost za jakési směšné a podvodné omluvy, které kryjí „vysávání sociálních a rasových rozdílů“. Oba způsoby diktatury si přisvojují vlastní „moc“ na právem, kterou interpretují ,pro dosažení cíle skrze svoji ideologii, možností zabíjet, ubližovat, mučit, věznit bez soudu každého, kdo je politickým či ideologickým představitelem opozice. Politickou opozici zcela vědomě likvidoval Josef Stalin v Sovětském svazu, Adolf Hitler v Německu, Benito Mussolini v Itálii. Selhání a pád výmarské republiky má mnoho příčin. Jedna z možných příčin je samozřejmě příliš přísná Versailleská mírová smlouva, která přinutila Německo k placení rozsáhlých reparací, další příčinou je samozřejmě hospodářská krize a obrovská spirála inflace, která znehodnotila německou Marku. Krize politického systému a jeho demokratických stran spolu s nacionalismem, revisionismem, revanšismem a šovinismem spolu s pocitem křivdy z první světové války pomohla vygenerovat NSDAP během 20. a 30. let. Stejně tak padly slabé demokracie v Rusku roku 1917 a Itálii roku 1922. Demokracie při svém etablování musí nejen vytvořit samotné podmínky pro fungování politického systému např. parlamentní demokracie či konstituční parlamentní demokracie, ale musí také stanovit materiální, tvrdé jádro své existence, které je ochotna bránit. Hodnoty a principy ochotni bránit, aby již nemuseli britští diplomaté nakonec prohlašovat, že chtěli mít a zachovat důstojnost a mír a nakonec neměli ani onu důstojnosti ani mír. Pro modernitu, univerzalitu a homogennost státu hovoří filozofické závěry Georga Hegela, Alexandra Kojéva i Francisem Fukuyamou napsaný esej „Konec dějin a poslední člověk“. Máme zde již stav, který nahradil vztah panství a rabství, máme zde již vztah, který člověku zaručuje jeho „boj o uznání“. Tento vztah a systém se nazývá liberální demokracie. Je nutno dodat, že demokracie ještě nemusí nutně znamenat liberální a pokud je společnost liberální nemusí být nutně demokratickou. Tyto univerzality (které následovaly po francouzské revoluci, pádem Adolfa Hitlera, pádem komunismu ve střední a východní Evropě), které diskreditují autoritářské a totalitární režimy, jakkoliv se diskreditují také sami, nabízejí lidem vyslovit legitimitu svým vládcům, které si v pravidelných intervalech zvolí. Lákadlo těchto hodnot přicházelo v historickém vývoji v určitých časově omezených úsecích, v úsecích vln demokratizace, vln globalizace demokracie. Bohužel vlny demokratizace byly často střídány protivlnami, které zaváděli všechny druhy režimů, jen ne demokratické, mající ve vínku conditio sine qua non – svobodné, všeobecné, rovné a tajné volby s možností soutěže politických stran.
První vlna 1828-1926
První protivlna 1922-1942
Druhá vlna 1943-1962
Druhá protivlna 1958-1975
Třetí vlna 1974-
První demokratizační vlna znamenala přiznat co možná největšímu počtu občanů volební právo, tedy omezování volebních cenzů (pohlaví, majetku, daní atd.). První protivlna byla reakcí na výsledky první světové války a na vratkost nových demokracií. Druhá vlna souvisela zejména s vyčerpaným stavem koloniálních říší po druhé světové válce, tedy proces dekolonizace v Asii a Africe spolu s obnovou předválečných režimů v demokratické (u mnohých byl postup zvrácen spuštěním Železné opony). Druhá protivlna souvisela se zástupnými (proxy wars) válkami války Studené. Mnoho zemí se dostalo pod pravicové autoritářské režimy či vojenské junty s podporou USA a mnoho jiných zemí se dostávalo pod vliv SSSR, na obou stranách se režimy měnily v méně a méně demokratické. Třetí vlna souvisí se ztrátou legitimity a ideologie režimů, jež již nestačili svou ekonomikou vývoji ostatnímu okolnímu, zejména západnímu, světu, jako například koloniální válkou v Angole a Mozambiku zcela vyčerpané Salazarovo (Caetanovo) Portugalsko. Následoval pád dalších jihoevropských nedemokratických vlád např. v Řecku (plukovnická junta) či po smrti Francisca Franca ve Španělsku.
Drobná poznámka k výmarské republice, kdyby zejména ve 20. letech 20. století Společnost národů usilovala více o politickou a ekonomickou stabilitu země, absolutně by nemohlo dojít k eskalaci rasistického a xenofobního nacionálního socialismu. Stejně tak mělo mezinárodní společenství poučené hrůzami první velké války ostře sledovat německou militarizaci ve 30. letech. Zavedení branné povinnosti, znovuobnovení zbrojního průmyslu, obsazení Porýní německou armádou – to vše byly kroky, na které západní silné demokracie nereagovaly dostatečně razantně. V této době lze spatřovat prapočátky politiky appeasementu, politiky slabosti, úzkosti, opatrnosti, obavy a zejména politiky, která začala pohřbívat demokracie a jejich vlády a jejich lid.