Trestní právo představuje v České republice samostatné právní odvětví v rámci právního řádu. Jedná se o platné a pozitivní právo, tedy právo, které je předepsaným způsobem přijato, publikováno a co je nejdůležitější, je vynutitelné státní mocí. Systematika trestního práva má především poskytnout ochranu oprávněných zájmů fyzických, jakož i právnických osob, ale také celé společnosti, jakož i ústavnímu zřízení České republiky před trestnými činy. Trestní právo bylo samozřejmě do již do Československé první republiky recipováno z rakouskouherské právní úpravy a později s vývojem státu získalo i svou vlastní národní podobu. Trestní zákon z roku 1961, poplatný své době vzniku, dával především přednost trestným činům, které pamatovaly na ochranu socialistického vlastnictví a také na zachování socialistického zřízení. Nedostatečně tedy tento zákon upravoval trestné činy proti životu a zdraví a proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, a proto bylo přistoupeno k celkové rektifikaci této hmotně právní normy. Nový trestní zákoník, účinný od 1. 1. 2010, je publikovaný ve sbírce zákonů pod číslem 40/2009.
Samotné trestní právo se dělí na část hmotnou a část procesní. Hmotná část je reprezentována trestním zákoníkem, který se dělí na část obecnou a zvláštní. Část procesní je reprezentována trestním řádem soudním, publikovaným pod číslem 141/1961 Sb. Trestní zákoník definuje trestný čin jako protiprávní čin, který je za takový v zákoně označen a vykazuje znaky v něm uvedené. To znamená, že pachatel musí splnit znaky skutkové podstaty některého z trestných činů, aby zde vznikl právní vztah mezi státem a osobou pachatele, kdy je státu dána příslušná pravomoc tento trestný čin vyšetřit a rozhodnou příslušnými justičními institucemi o vině a trestu. Obecná část dále hovoří o osobě pachatele, jeho příčetnosti, věku, o dalších osobách, ve smyslu spolupachatelů nebo účastníků na trestném činu. Vyjmenovává také fáze trestného činu, a sice přípravu, pokus a dokonaný trestný čin. Nalezneme zde také taxativně vymezené přitěžující a polehčující okolnosti při spáchání trestného činu. Trestní zákoník také počítá s okolnostmi, které vylučují jinak protiprávní jednání. Mezi takové okolnosti patří např. krajní nouze, nutná obrana nebo oprávněné použití zbraně.
K výše zmíněnému trestnému činu je nutné vzhlédnout skrze systém znaků trestného činu, skutkovou podstatu, jež má své složení:
- Objekt (to co je chráněno, např. lidský život, zdraví, majetková hodnota atd.)
- Objektivní stránka (kauzální nexus – příčinný vztah mezi jednáním a následkem, způsob prolomení ochrany)
- Subjekt (osoba pachatele, věk, příčetnost…)
- Subjektivní stránka (míra zavinění – trestné činy nedbalostní a úmyslné, jinak trestné činy kulpózní a dolózní. Posuzuje se úmysl přímý a nepřímý a nedbalost vědomá a nevědomá)
Mezi tresty, které trestní zákoník ve své obecné části zná, jsou řazeny tyto: trest odnětí svobody, domácí vězení, obecně prospěšné práce, zákaz činnosti, peněžitý trest, zákaz pobytu, vyhoštění nebo např. ztráta vojenské hodnosti.
Trestné činy jsou podle trestního zákoníku děleny na přečiny a zločiny. Za přečiny jsou označovány takové trestné činy, které jsou nedbalostní a ty úmyslné, jejichž horní hranice trestu odnětí svobody nepřesahuje pět let. Za zločiny jsou označované takové, které nejsou přečiny a pak takové úmyslné trestné činy, jejichž horní hranice trestu odnětí svobody je nejméně 10 let – to jsou pak zvlášť závažné zločiny. Jinak k trestní odpovědnosti je třeba úmyslného jednání, není-li stanoveno, že postačuje neúmyslného jednání.
Trestní právo je v České republice vybudováno na několika zásadách, z nichž ty nejdůležitější jsou obsaženy v součásti ústavního pořádku, a sice v Listině základních práv a svobod. Tak předně se bude jistě jednat o zásadu presumpce neviny, a sice do pravomocného rozsudku je na člověka nutno pohlížet jako na osobu nevinnou. Další zásada například upravuje právo na obhajobu a právo na její přípravu nebo právo na odepření výpovědi. Nepostradatelné právo bude jistě obsaženo v zásadě zákazu zpětného působení zákona, tedy lex retro non agit nebo také v zásadách nulla poena sine lege, nullum crimen sine lege, nullus procesus criminalis sine lege – v souhrnu – není trestu a trestního řízení bez zákona. Další zásadou jsou časové stropy pro omezení osobní svobody ve smyslu zatčení nebo zadržení. Zadržet je možné člověka maximálně na dobu 48 hodin s tím, že musí poté předán soudu nebo propuštěn na svobodu, pokud je předán soudu, ten musí do 24 hodin rozhodnout o uvalení vazby anebo taktéž propustit na svobodu. S příkazem k zatčení může přijít pouze soudce. Jestliže má být osoba vzata do vazby, pak pouze pro důvody uvedené v trestním řádu, v zásadě existují tři:
- Existence rizika, že by došlo k dokonání trestného činu či pokračování v trestné činnosti
- Existuje riziko, že osoba se bude vyhýbat trestnímu řízení, uteče do zahraničí
- Existuje riziko, že by na svobodě ovlivňovala svědky nebo jinak mařila vyšetřování spáchaného trestného činu
Zvláštní část trestního zákoníku upravuje jednotlivé skutkové podstaty trestný činů, je rozdělena do třinácti hlav a logicky upravuje jednotlivé objekty ochrany trestního práva. Např. zde nalezneme trestné činy proti svobodě, proti životu a zdraví, proti rodině a dětem, proti majetku, trestné činy hospodářské nebo vojenské.
Namátkou uvádím některé trestné činy:
- Padělání a pozměňování peněz
- Neoprávněné podnikání
- Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
- Neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby
- Pojistný podvod
- Legalizace výnosu z trestné činnosti
- Porušování při správě cizího majetku
- Porušení autorského práva
- Násilí proti úřední osobě
V procesní úpravě, kterou je trestní řád soudní, která, zjednodušeně řečeno, uvádí normy hmotně právní v život, jsou upravena zejména taková práva a povinnosti, která dávají příslušnou pravomoc orgánům činným v trestním řízení k zákonnému postupu v sestavení důkazního materiálu a potrestání pachatele. Mezi orgány činné v trestním řízení patří Policie ČR, státní zastupitelství a soudy. V přípravném řízení Policie ČR shromažďuje důkazy a to nejrůznějšími vyšetřovacími pokusy, výslechy svědků a podezřelého nebo obviněného, shromažďováním listinných důkazů, ohledáváním místa činu, lékařskými prohlídkami a zkouškami atd. V této fázi dohlíží na zákonnou činnost státní zástupce jako zvláštní orgán moci výkonné, uvedený v Ústavě České republiky. Dále může následovat předběžné projednání obžaloby. Pokud státní zástupce shledá vyšetřování za ukončené, podá k věcně a místně příslušnému soudu obžalobu a z osoby obviněné se stane obžalovaný. Předmětem hlavního líčení je nestranně a nezávisle posoudit veškeré důkazy a rozhodnout rozsudkem, jménem republiky, o vině a trestu. Osoba v tomto případě se bude nazývat odsouzenou.
Trestní právo by si jako s prameny nevystačilo pouze s trestním zákoníkem a trestním řádem soudním, ale je potřeba přihlédnout k zákonným úpravám: zákon o státním zastupitelství, o soudech a soudcích, zákon o soudnictví ve věcech mládeže, o výkonu trestu odnětí svobody, o výkonu vazby, o justiční stráži a vězeňské službě, o Policii ČR atd.
Trestní právo nepočítá s trestem smrti, což zapovídá i Listina a také začlenění České republiky v mezinárodních organizacích. Lze počítat s trestem doživotního odnětí svobody anebo s výjimečným trestem odnětí svobody od 20 do 30 let.